Květen 2017

"Rychle, rychle běží čas"

29. května 2017 v 22:59 Téma týdne
Krásné téma.

Když jsem před pár měsíci, konkrétně 18. 9. přijela do Olomouce a poprvé zůstala ve svém novém pokoji na kolejích přes noc, jako vždy jsem přemýšlela, co všechno mi nový (ha - tentokrát změna!!!) akademický rok přinese.
A jako vždy, když je mu konec, přestože ještě nemám úplně hotovo, začínám bilancovat.

Co mě naučil první rok na vysoké?

Rozhodně dívat se na literaturu naprosto novýma očima - kdo občas zabrousíte na můj blog, jistě jste si všimli, jak moc knihy miluji, i když teď nepostuji nijak často.
Novýma očima, očima budoucí paní učitelky, očima čtenáře, který si musí klást otázku, co tím vlastně ten autor asi chtěl říci?

Také mě naučil jistému druhu samostatnosti... ne, že bych nebyla samostatná již před nástupem na VŠ, ale bydlení na kolejích mě přeci jen ještě o stupínek vzdálilo od domova, na druhou stranu jsem si díky tomu uvědomila, jak krásný domov mi rodiče celých dvacet let budovali. Kolik jistot doma mám. (třeba že v lednici bude vždy něco, alespoň něco malinkého, co by se dalo sníst :-D - jo, píšu hladová :-D setrvalý stav během zkouškového... )

Vysoká mě naučila částečně i hospodařit s časem, přestože ne vždy se mi věci dokonale daří (například nyní - krásně prokrastinuji od dokončení seminární práce tím, že píši tento článek). Musela jsem si zvolit svůj vlastní režim, vytvořit si vlastní harmonogram a dodržovat ho.

Naučila mě trpělivosti, když jsem potřetí šla na zápočet, zoufalá a vyčerpaná, ale přesto rozhodnutá uspět (a uspěla jsem!).

A tento semestr mě naučil i tak nějak být flegmatičtější, řekla bych.
Stále mi dost záleží i na známkách, to mě škola asi bude odnaučovat dlouho - co to pleskám, známky kolem sebe (hopefully) budu mít až do důchodu, ale uvědomila jsem si, že opravdu nikoho nebude zajímat, jestli jsem zkoušku udělala na A, nebo na D... důležité je, uspět. A to se mi, zatím (a klepu třikrát na dřevo), docela daří.

A hlavně mě konečně naučila žít.
Já Ti děkuji - Pedagogická fakulto, že jsi mi přihrála do cesty lidičky, kteří mě naučili chodit do kina, přestože bych třeba mohla sedět na kolejích a depkařit, kteří mě podpořili v rozhodnutí koupit si lístek na koncert, který se koná v půlce pracovního týdne o půlnoci, přestože druhý den vstávám už v šest :-D.

Naučili mě nebát se objevovat nové a nepoznané, protože jsem si konečně uvědomila, jak rychle, jak strašně rychle běží čas, který nám je na této zemi vyměřen a že není dobré mrhat jím a trápit se zbytečnostmi....

Infarktová

11. května 2017 v 23:38 Básně
Klepou se mi ruce,
nemůžu ani psát,
to všechno proto jenom,
že se mi o něm bude zdát.

Napsala jsem jen "ahoj",
teď čekám na odpověď,
přemýšlím, jak jsem hloupá,
že vnucuji se hned.

Snad jsem měla počkat,
až ozve se mi sám,
teď do noci budu hloubat,
jestli mu dětinská připadám.

(nebo sobě?)

V naději

10. května 2017 v 14:31 | Lenka |  Básně
Proč stále před očima ho mám?
Proč na něj tajně vzpomínám?
Vždyť neznáme se zas tak dlouze,
by srdce mé mohlo propadnouti touze.

Možná je to tou nadějí,
že bych ho mohla třeba znovu vidět,
ať se mi všichni klidně vysmějí,
ale já se nechci za své city stydět.

Nestydím se za to, že se v sobě nevyznám,
že jsem jenom malá žába,
že okouzlení často propadám,
že bych konečně chtěla mít někoho ráda.

"Chvilka pro sebe"

7. května 2017 v 18:38 | Lenča |  Téma týdne
Právě jsem se vrátila z víkendové akcičky, kdy jsem se jela seznámit s partou lidiček, se kterými budu trávit část léta na táboře jako vedoucí.
Už při příjezdu do Ochozů jsem bya nadšená a mé nadšení a klid, který na mne dýchal z lesa kolem mne, byl balzám pro duši.
Tyto tři dny mě naprosto nabily energií - nemusela jsem řešit školu, protože na to prostě nebyl čas.

A večer u táboráku, když začalo pršet a děti utekly a já tam osiřela, jsem si najednou uvědomila, že to je prostě ono.
Koukala jsem do plamenů a vychutnávala si tu vzácnou chvilku pro sebe, vzpomínala jsem, potichu jsem si zpívala, trochu jsem si zaplakala a prostě jsem si ji bez výčitek užila.

Moc se těším, až se na to dokonalé místo v létě vrátím na tábor a doufám, že to nebude podruhé a naposledy.

Btw.: Opět jsem vykročila ze stereotypu, ale ještě nevím, zda z toho zase bude nějaká báseň... we shall see ;-)