Setkání se spisovatelem Kahudou

28. března 2017 v 9:44 | Lenka |  Knihy
Minulé úterý neproběhlo jako všechna ostatní úterý tohoto semestru, neboť jsme měli možnost poslechnout si, co nám přijel říct pan Václav Kahuda. Popravdě, na přednášku se mi moc nechtělo, jednak jsem neměla nejmenší tušení, kdo onen pán bude - nebyl čas to zjišťovat, jednak mi už od předešlého dne nebylo nejlépe. Přesto jsem se rozhodla, že na přednášku půjdu a ani na okamžik jsem nelitovala.
Postarší pán, který vešel do učebny, mi byl na první pohled velmi sympatický. Jeho bezprostřednost mě okouzlila, a za chvíli jsem se přistihla, jak docela fascinovaně poslouchám vše, o čem mluví.
Musím uznat, že se opravdu snažil, abychom se jednak zapojili, jednak nenudili. Jeho postřehy a vtipné bonmoty ze školních let byly zábavné tak, že jsem po chvíli přestala myslet na svůj ne příliš dobrý fyzický stav.
Nejvíce mne zaujal, když začal mluvit o knihách a pocitech, které s sebou jejich psaní přináší. Tehdy jsem skutečně zbystřila, a přestože jsem si chtěla dělat poznámky, nakonec jsem na svou snahu rezignovala a spíše jsem se snažila vnímat slova, kterými vyjadřoval své myšlenky.
Co mě zaujalo asi nejvíc, bylo, jaký postoj zaujímal ke knížkám. Když prohlásil: "Knížky jsou svět", měl mě v hrsti, tak moc z duše mi mluvil. Pro mě osobně jsou knihy něčím, co mě obklopuje denně a kdo mě zná, ví, jak moc čtení miluju. Seberte mi knihy - zemřu! Tato slova naprosto vyjadřují můj životní postoj.
Když Václav Kahuda začal předčítat ze své knihy, snažila jsem se, jako vždy, si děj představit před očima a byla jsem hodně překvapená, že se mi to dařilo, neboť normálně nevyhledávám ani audioknihy, ani autorská čtení, nejraději si knihu čtu sama, v klidu, s dobrou kávou a nohama na stole. Přesto jsem se do děje plně ponořila, místa mi vyvstávala před očima a cítila jsem se, jako bych byla součástí děje, nestranný pozorovatel, jako v kině. Za což tedy patří panu Kahudovi velký dík, na chvíli jsem nemusela přemýšlet o spoustě školních povinností, ale bylo mi dovoleno snít a utéct do světa mimo realitu. V tu chvíli mě napadlo, že až sama budu učit, mohla bych se pokusit svým žákům také zprostředkovat podobný zážitek z knihy a na svůj imaginární seznam toho, čeho chci dosáhnout, nebo co se chci naučit, jsem si připsala: Začni číst nahlas.
Myslím, že to je ta správná cesta a chápe to mnohem víc lidí, než já - jen si vezměme projekt: Celé Česko čte dětem. To je naprosto famózní myšlenka, protože i ze své zkušenosti vím, že čtení dětem je čím dál méně časté, a přitom děti po něm tak touží. I já, když jsem nemocná, tak bych byla nejraději, aby mi maminka i v mých jednadvaceti letech četla pohádku před usnutím. Protože ten pocit souznění mezi dítětem a rodičem, případně žákem a učitelem, když jeden předčítá, to je něco nepopsatelného. Samozřejmě - musí být vybrána správná kniha, podle nálady, zdravotního stavu, životních zkušeností a samozřejmě i míry blízkosti vztahu mezi interpretem a posluchačem. Ale pokud se na tato kritéria bude brát ohled, kniha se vybere s citem a předčitatel k ní bude mít kladný vztah, myslím, že dokáže lásku k četbě velmi snadno předat mladším generacím, které, přestože si to nechtějí přiznat, velmi rády napodobují kohokoli dospělého. Tak proč ne knihomolskou učitelku češtiny a angličtiny s velkým snem? :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama