"Nikdy se toho nevzdám"

22. června 2017 v 20:56 | L. |  Téma týdne
Tak je definitivně za mnou můj první rok na vysoké. První dva semestry, někdy dost husté.
Fůra probrečených nocí, fůra snězené čokošky, fůra kil navíc :-P

Ale také spousta nových přátel, zážitků a zkušeností....

Popravdě, když jsem v zimním semestru šla napotřetí psát zápočtový test, myslela jsem, že pro tu školu nejsem dost dobrá.
Trápila jsem se, ale stále jsem si v duchu říkala, že mám přesně to, co jsem chtěla. Studuji vysněný obor, ve vysněném městě.

A čím dál víc si uvědomuji, že jsem se konečně našla.
Že jsem zapadla a vím, na 100%, že dělám něco, v čem budu jednou zatraceně dobrá.
A nikdy, ale nikdy, se toho nevzdám.

I kdyby se mi mělo do cesty připlést samotné Ministerstvo školství,tělovýchovy a mládeže, tak vím, že školu dodělám a jednou budu ta nejlepší úča, co kdy ČR spatřila.
Jo - jsem ambiciózní. Jo - jsem příliš sebevědomá (v tomto ohledu). Ale tak je to dobře!

P.S.: Sotva jsem si trochu oddychla, že mám vše splněno, nejraději bych tak získala seznam knih na Českou literaturu 20. století a začla číst dopředu!!! Jsem v tomto fakt magooor :-D :-D :-D Vždycky jsem prázdniny nesnášela, co já budu ty 4 měsíce dělat :-P jo - už vím, zlikviduju knižní resty z knižní výzvy :-D
 

Průběžné vyhodnocování knižní výzvy 2017

14. června 2017 v 11:13 |  Knihy

LEDEN 2017

- přečteny 3 knihy
- celkem 206+518+47 = 771 stran
- recenze: 2

ÚNOR 2017

- přečteno 5 knih
- celkem 454+336+113+365+134 = 1402 stran
- 10:23:46 audiokniha
- recenze: 1

BŘEZEN 2017

- přečteno 8 knih
- celkem 35+241+40+206+160+83+34+98 = 897 stran

DUBEN 2017

- přečteno 9 knih
- celkem 217+325+66+118+198+60+156+94+14= 1248 stran

KVĚTEN 2017

- přečteno 6 knih
- celkem 42+92+262+94+116+131 = 737 stran

ČERVEN 2017

- přečteno 17 knih
- celkem 153+116+277+54+105+46+177+103+192+25+230+172+96+62+90+400+287 = 2585 stran
- recenze: 1

ČERVENEC 2017

- přečteno
- celkem 165+156+151
-recenze:

"Protančená noc"

12. června 2017 v 13:34 |  Básně
Byla krásná, byla něžná,
v náručí mu roztávala.
Celou noc s ním protančila,
radost z tváře jí zářila.

Jediná jeho možná cesta,
jak ji držet v náručí,
roztočit se s ní po parketu,
až mu dech už nestačí.

V těch chvílích mu dovolila dost,
přesto s ním neztratila ctnost.
On bral si po kousíčkách,
co mu nabízela.

Trpělivě čekal,
až podvolí se celá.

Ale to se nikdy nestalo
a té nejvyšší výsady se mu nedostalo.
 


Román o věrném přátelství Amise a Amila

4. června 2017 v 22:43 | Léňa |  Knihy
Dlouho jsem nezkusila napsat nějakou recenzi, ale právě jsem dočetla knihu, která mě neskutečně mile překvapila.

Jedná se o román od Julia Zeyera - Román o věrném přátelství Amise a Amila, který mám na seznamu povinné literatury ke zkoušce.
Jako asi každý - občas mám, i přes svou lásku ke knihám, k povinné a vnucované četbě trošičku chladnější postoj - ne odpor!!!
Proto jsem i k tomuto románu přistupovala dost s rezervou.

Abych pravdu řekla, prvních asi 50 stran mě moc nenadchlo a já si téměř zoufala, že to nedám a knihu do středy ke zkoušce nemám šanci přečíst. Ale potom se to nějak zlomilo a dnes jsem asi 220 zbylých stran přelouskala během dne.

Jo, četla jsem celý den, s menšími pauzičkami, ono se v časovém presu přeci jen nedá číst tak dobře, že...
Ale když jsem se uklidnila a do příběhu se ponořila, svět kolem jako by přestal existovat.
A protože jsem milovnicí pohádek, tak mě tento pohádkový příběh samozřejmě musel vtáhnout.

Co se mi moc líbilo, bylo prolínání více dějových rovin, i když zpočátku jsem měla problém si uvědomit, kdo je kdo a říkala jsem si, kde je teda nějaký ten Amis a Amil? :-D

Ale jak příběh plynul, vtahoval mě cele do sebe a já zapomínala na čas a přemisťovala se tu na hon, tu na daleké hrady a zámky.

Konec příběhu byl asi nejlepší, pan Zeyer mě naprosto dostal, když jsem se blížila k pointě, vážně jsem myslela, že příběh skončí tak, jak to celou dobu vypadalo - dost tragicky.
Ale světe div se, ono se nic nejí tak horké, jak se to uvaří a když už jsem vážně brečela a říkala: "To jako ne!"....... tramtadadá.....

no jen si to hezky přečtěte <3

Vážně stojí za to!!!!!

10/10

"Rychle, rychle běží čas"

29. května 2017 v 22:59 |  Téma týdne
Krásné téma.

Když jsem před pár měsíci, konkrétně 18. 9. přijela do Olomouce a poprvé zůstala ve svém novém pokoji na kolejích přes noc, jako vždy jsem přemýšlela, co všechno mi nový (ha - tentokrát změna!!!) akademický rok přinese.
A jako vždy, když je mu konec, přestože ještě nemám úplně hotovo, začínám bilancovat.

Co mě naučil první rok na vysoké?

Rozhodně dívat se na literaturu naprosto novýma očima - kdo občas zabrousíte na můj blog, jistě jste si všimli, jak moc knihy miluji, i když teď nepostuji nijak často.
Novýma očima, očima budoucí paní učitelky, očima čtenáře, který si musí klást otázku, co tím vlastně ten autor asi chtěl říci?

Také mě naučil jistému druhu samostatnosti... ne, že bych nebyla samostatná již před nástupem na VŠ, ale bydlení na kolejích mě přeci jen ještě o stupínek vzdálilo od domova, na druhou stranu jsem si díky tomu uvědomila, jak krásný domov mi rodiče celých dvacet let budovali. Kolik jistot doma mám. (třeba že v lednici bude vždy něco, alespoň něco malinkého, co by se dalo sníst :-D - jo, píšu hladová :-D setrvalý stav během zkouškového... )

Vysoká mě naučila částečně i hospodařit s časem, přestože ne vždy se mi věci dokonale daří (například nyní - krásně prokrastinuji od dokončení seminární práce tím, že píši tento článek). Musela jsem si zvolit svůj vlastní režim, vytvořit si vlastní harmonogram a dodržovat ho.

Naučila mě trpělivosti, když jsem potřetí šla na zápočet, zoufalá a vyčerpaná, ale přesto rozhodnutá uspět (a uspěla jsem!).

A tento semestr mě naučil i tak nějak být flegmatičtější, řekla bych.
Stále mi dost záleží i na známkách, to mě škola asi bude odnaučovat dlouho - co to pleskám, známky kolem sebe (hopefully) budu mít až do důchodu, ale uvědomila jsem si, že opravdu nikoho nebude zajímat, jestli jsem zkoušku udělala na A, nebo na D... důležité je, uspět. A to se mi, zatím (a klepu třikrát na dřevo), docela daří.

A hlavně mě konečně naučila žít.
Já Ti děkuji - Pedagogická fakulto, že jsi mi přihrála do cesty lidičky, kteří mě naučili chodit do kina, přestože bych třeba mohla sedět na kolejích a depkařit, kteří mě podpořili v rozhodnutí koupit si lístek na koncert, který se koná v půlce pracovního týdne o půlnoci, přestože druhý den vstávám už v šest :-D.

Naučili mě nebát se objevovat nové a nepoznané, protože jsem si konečně uvědomila, jak rychle, jak strašně rychle běží čas, který nám je na této zemi vyměřen a že není dobré mrhat jím a trápit se zbytečnostmi....

Infarktová

11. května 2017 v 23:38 |  Básně
Klepou se mi ruce,
nemůžu ani psát,
to všechno proto jenom,
že se mi o něm bude zdát.

Napsala jsem jen "ahoj",
teď čekám na odpověď,
přemýšlím, jak jsem hloupá,
že vnucuji se hned.

Snad jsem měla počkat,
až ozve se mi sám,
teď do noci budu hloubat,
jestli mu dětinská připadám.

(nebo sobě?)

V naději

10. května 2017 v 14:31 | Lenka |  Básně
Proč stále před očima ho mám?
Proč na něj tajně vzpomínám?
Vždyť neznáme se zas tak dlouze,
by srdce mé mohlo propadnouti touze.

Možná je to tou nadějí,
že bych ho mohla třeba znovu vidět,
ať se mi všichni klidně vysmějí,
ale já se nechci za své city stydět.

Nestydím se za to, že se v sobě nevyznám,
že jsem jenom malá žába,
že okouzlení často propadám,
že bych konečně chtěla mít někoho ráda.

"Chvilka pro sebe"

7. května 2017 v 18:38 | Lenča |  Téma týdne
Právě jsem se vrátila z víkendové akcičky, kdy jsem se jela seznámit s partou lidiček, se kterými budu trávit část léta na táboře jako vedoucí.
Už při příjezdu do Ochozů jsem bya nadšená a mé nadšení a klid, který na mne dýchal z lesa kolem mne, byl balzám pro duši.
Tyto tři dny mě naprosto nabily energií - nemusela jsem řešit školu, protože na to prostě nebyl čas.

A večer u táboráku, když začalo pršet a děti utekly a já tam osiřela, jsem si najednou uvědomila, že to je prostě ono.
Koukala jsem do plamenů a vychutnávala si tu vzácnou chvilku pro sebe, vzpomínala jsem, potichu jsem si zpívala, trochu jsem si zaplakala a prostě jsem si ji bez výčitek užila.

Moc se těším, až se na to dokonalé místo v létě vrátím na tábor a doufám, že to nebude podruhé a naposledy.

Btw.: Opět jsem vykročila ze stereotypu, ale ještě nevím, zda z toho zase bude nějaká báseň... we shall see ;-)

Špunti na vodě

25. dubna 2017 v 19:23 | Léňa |  Filmy
V neděli jsme opět využili s rodinkou akce a vydali se za docela levný peníz do kina. Tentokrát na novou českou komedii století - Špunti na vodě.
Těšila jsem se snad týden dopředu, a když jsme si v O-vě sedli do kina,
byla jsem jako vždy naprosto natěšená a popoháněla jsem úvodní reklamy, aby film konečně začal.

A pak to začlo....
Prvních pár minutek pohoda, rozjezd, tak jsem si řekla, když už ten popcorn mám koupený, škoda ho nesníst, že....
Jak je mým dobrým kino-zvykem, hned prvním soustem jsem se málem udusila, neb Hynek Čermák coby tatínek vypustil takovou hlášku, že jsem slzet začala...
Takže jsme přežili první salvu smíchu.....
Po pár chvílích zase, zrovna, když jsem si říkala - teď to jde, nic se nestane, šup ho, a další fór a moje dušeníčko bylo na světě....

Co vám budu povídat, pro mě je dobrá komedie film, u kterého se málem udusím popcornem.... a jelikož se hodně smála i mamča, kterou jen tak něco "nesloží"..... tak si tento kinematografický skvost právem zaslouží označení Komedie 21. století :-)

Rozhodně doporučuji, ani chvíli jsem se nenudila, příběh plynul, no, jako voda :-D a z kina jsem odcházela nadmíru spokojená.

Moc se těším, až si film časem stáhnu a znovu pustím ;-)

za mě 90% :-)

Pride and Prejudice

17. dubna 2017 v 20:16 | Lenka |  Filmy

Můj naprosto nejvíc nejoblíbenější film. Pýcha a předsudek, americká verze z roku 2005.
Záměrně píši americká, je o asi tři minuty delší a je náááramná. A je mi úplně jedno,
že v knize se nikdy ani nepolíbili. Možná to je kouzlo celé knihy.

Pan Darcy, ztělesnění všech mých snů, Kiera jako dokonalá Elizabeth, bože.
Možná budu psát trošinku nesouvisle, ale to je jen tím, jak moc jsem zase z filmu rozhozená.
Dívala jsem se na něj anglicky s anglickými titulky, a myslím, že už se na něj nebudu chtít dívat jinak.
Ten jeho hlas... tolik emocí, jsem prostě beznadějná romantička...

Taky chci takového pana Darcyho :-D Který by mne miloval se všemi mými chybami a nedostatky (a že jich je...).
Protančil se mnou noc na plese, pomohl mi do kabátu - zase odbíhám, omlouvám se.

Na filmu je úžasné, že se na něj můžu podívat po milionté a stejně mě vždycky vlije klid do duše,
dá mi pocit, že ta pravá láska skutečně musí existovat....

Jsem Jane Austen neskonale vděčná, že napsala tento příběh, protože bez něj by byl můj život tak chudý - no, nebyl, kdybych o něm neměla tušení, ani by mi nechyběl. Ale víte, jak to myslím...

Jakmile jednou příběhu propadnete, je to vášeň a láska a posedlost navždy.


Kam dál