IV.

Včera v 18:30 | L. |  Blbé kecy

Tak nám začal semestr, milí čtenáři!

(pokus o parafrázi Švejka :-D)

A tudíž se má aktivita na blogu asi krapet sníží, neb tolik požadavků, co se na nás za ty první tři dny navalilo, no to je prostě psycho, navíc budu muset začít řešit bakalářku, takže budu ráda, když se mi ještě tento měsíc povede dopsat připravovanou recenzi na knihu Nevěsta Borgiů,což je pravděpodobně na velmi dlouhou dobu kniha, která se naprosto netýká školy....

Takže vás milí čtenáři prosím o shovívavost, blogování mi chybí, ale kde vzít čas, a nekrást? Ve škole jsem sice teprve tři dny, ale už teď mám pocit, že mi ujíždí vlak a také chci vážně zabrat, abych měla vše co nejdříve z krku :-)

Mějte krásné podzimní dny,
snad se mi povede brzy urvat a postnout aspoň tu recenzi, protože kniha Nevěsta Borgiů mě skutečně dostala!!!!


L.

 

A proč vlastně ne?

12. září 2017 v 15:00 | Lenka |  Téma týdne
Tuto otázku jsem v průběhu prázdnin slýchala po tři týdny témeř denně...
"A proč se vlastně NEuvolníš? A proč vlastně mu něco NEřekneš? A proč vlastně NEchceš pít? A proč vlastně si NEužíváš života?"
Pokládala mi ji stále dokola jedna a tatáž osoba a já se jí marně dokolečka snažila nějak taktně naznačit, proč prostě NE...

Proč prostě neřeknu chlapovi, co se mi líbí, že se mi líbí, proč nejsem uvolněná,
když vím, že mé děti z oddílu dělají neplechu,
proč se nepřestanu strachovat o těch osm malých dětí, které mám na starosti a mám za ně zodpovědnost,
proč prostě když cítím, že se mi z toho všeho alkoholu už chce brečet, to NEpřepiju, jak mi bylo razeno....

Na druhou stranu jsem díky těmto všetečným otázkám začala více přemýšlet o tom, zda se to, co říkám a jak se chovám shoduje s tím, co cítím uvnitř sebe. A s hrůzou jsem zjistila, že ne 100%....

Jo, jsem příliš starostlivá a zodpovědná,jo, možná se víc chovám už jako stará úča, než holka v nejlepších letech, jo, možná to je to, proč jsem pořád tak sama.... možná moje přílišná upjatost v některých ohledech prostě způsobuje, že od sebe lidi odháním, ale nejde o to, poznat někoho, kdo vás bude brát takové, jací jste?

Já přece nesním o nějakém pitomém princi na bílém koni, ale o někom, kdo si jednoduše bude vážit toho, jaká jsem a co všechno se mnou může prožít...
Odběhla jsem od tématu, co? Tak raději končím.....

Pateticky romantický příběh

10. září 2017 v 19:30 | L. |  Kratší prózičky
Předem chci všechny upozornit, že následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné 
osoby ani události. Jak jsem již avizovala, procházím své staré sešity, kam jsem zaznamenávala
své myšlenky, a s některými jsem se rozhodla se vám svěřit.
Tento příběh vznikl již velmi dávno,
v září roku 2011, tudíž je poněkud patetičtější, sentimentálnější
a celkově nezralý. Ale rozhodla jsem se ho zveřejnit přesně tak, jak jsem ho původně napsala.
Doufám, že se bude líbit :-)


Na slunné pláži nedaleko Středozemního moře se náhodou potkali dva neznámí mladí lidé - muž a žena.
Či spíše chlapec a dívka. Oba na pláž přišli se stejným úmyslem - zapomenout na bolest.


"Smím si přisednout?," otázal se náhle hoch. Dívka pouze přikývla a dál hleděla do vln. "Jmenuji se Kryštof,"
usmál se na ni přátelsky. "Já jsem Tereza." Dál hleděla do moře. "Smím se zeptat, o čem přemýšlíš?" "O životě."
Dlouho potom seděli u moře potichu. Když přišel západ Slunce, tak najednou Kryštof něco ucítil.
Tereza mu mimoděk položila dlaň na ruku.
Teplý elektrický záchvěv někde uvnitř jeho těla.
"A co tu vlastně děláš ty?" zeptala se ho Tereza tiše. "Snažím se zapomenout." řekl s povzdechem. "Na co?"
"Včera večer mi má snoubenka řekla, že mě opouští. Jen tak, z ničeho nic. Samozřejmě jsem se zeptal: Proč?
Prve mi to nechtěla říct, ale potom se přiznala,že čeká dítě s jiným mužem. To mě zlomilo, a tak jsem tady,"
ukončil své vyprávění Kryštof. "A co ty?"
Tereza chvíli váhala, než odpověděla. "Opustil mě přítel, protože si našel jinou.
A taky jsem asi před měsícem přišla o dítě. Prý to byla holčička."
"Tak to je mi moc líto." Kryštof vůbec nevěděl, co říct. Navíc se Tereze po tvářích začaly kutálet slzy.
Kryštof dívku nesměle pohladil a nakonec objal. Náhle si uvědomil, jak moc je za tento večer vděčný.
Někde hluboko uvnitř něj vzplál nový oheň. S podivem zjistil, že už mu záleží jen na Tereze.
Utěšoval ji hodně dlouho a sám se sebou vedl tichý, krutý boj. Na jednu stranu chtěl být s Terezou stůj co stůj,
na druhou stranu se bál, že by to na ni mohlo být příliš brzy. Nakonec se rozhodl.
Otočil ji k sobě tváří a pomalu se k ní naklonil.
Jakmile se dotkl svými rty těch jejích, věděl, že se rozhodl správně.
Tereza ho bude hodně potřebovat a on jí chce být oporou.
Líbali se nekonečně dlouho.

Za půl roku stáli vedle sebe. V kostele. Kryštof se na Terezu nemohl vynadívat. Zářila štěstím.
V bílých šatech se rýsovalo těhotesnké bříško a oba už se nemohli dočkat na jejich malou Majdalenku.
 


(NE)mocná touha

9. září 2017 v 17:30 | Lenka |  Básně
Bojím se i těším
na naše další setkání;
věci, o kterých sním,
ruměnec do tváří mi vhání.

Říkával mi "mláďátko",
přesto ve mě dokázal vidět ženu,
půl roku se snažím cit v sobě udusit,
ale dnem i nocí toužím odevzdat se jemu.

I když vím, že by mne to zahubilo...

Kratší prózičky

8. září 2017 v 16:30 | Lenka |  Blbé kecy

Ahojky,

tak nějak jsem bilancovala a rozhodla se, že si opět dám šanci a pokusím se tvořit krom poezie i kratší prózu...
Takže se už brzy můžete těšit (nebo se hrozit :-D ) na mé starší texty, které prvně trochu poupravuji,
aby byly čitelné i po těch letech, a s postupem času snad začnu zpracovávat tu hromadu myšlenek, co mi proudí hlavou....

Doufám, že si novou rubriku užijete :-)

Zatím pa,
vaše Lenka
 

Panství Edenbrooke

1. září 2017 v 21:30 | Julianne Donaldsonová |  Knihy

ANOTACE:

Nedávno ovdovělý pan Daventry posílá svou krásnou a elegantní dceru Cecily do Londýna, aby tam během sezóny okouzlila co nejvíce mladých gentlemanů, zatímco druhou dceru, nezkušenou a naivní Marianne, zanechá v Bathu napospas nudě a nechtěnému nápadníkovi. Marianne by dala cokoliv za to, aby mohla opustit stísněné městské uličky, a pozvání na malebné panství Edenbrooke od staré rodinné přítelkyně jí zní jako rajská hudba. Namísto klidného rozjímání v přírodě ale bude muset čelit událostem, které její dosavadní život obrátí vzhůru nohama.
Cestou na Edenbrooke je její kočár přepaden lupičem. V hostinci, kam se se služkou uchýlí, se jí posmívá neznámý gentleman. Je donucena zpívat píseň o tom, že je dojičkou krav, a následně vyjde najevo, že oním drzým mužem je Philip Wyndham, syn majitelů panství!
Navzdory všem svým snahám ale Marianne nemůže popřít, že Philip je zábavný a někdy i docela milý. Zrovna, když se jejich křehké přátelství začíná prohlubovat, na panství přijíždí Cecily s hlavou plnou plánů, jak se provdat za syna Wyndhamových. Ustoupí Marianne své sestře, anebo svému srdci?

ÚRYVEK:

"Philip podal muži otěže, aby koně odvedl k budovám na severní straně domu. Tam musejí být stáje, pomyslela jsem si. Pak jsem si se zpožděním uvědomila, že je Philip tady, na Edenbrooku. A zdálo se, že ho kočí zná. Naráz se mi všechno objasnilo, jako když do sebe zapadnou kousky skládačky.
"Vy tu bydlíte," prohlásila jsem. Znělo to jako výčitka.
"Nezlobte se na mě." Oči měl srdečné, úsměv lichotivý.
Sladce jsem se usmála. "Proč bych se měla zlobit?"
Vypadal překvapeně. "Tak to bylo snadnější, než jsem očekával."
"Ne, položila jsem vám otázku. Za co konkrétně se na vás nemám zlobit? Že jste mi tajil, kdo jste?" upřeně jsem se na něj podívala. "Že jste mě oklamal, abych se vám svěřila? Nebo snad za vaše drsné metody, jak mě sem dostat? Že jste vyslal své sluhy, kteří se mnou zacházeli tak, že jsem musela přistoupit na vaše podmínky?"
Philip se ke mě naklonil a zašeptal mi do ucha. "Kdybyste si dupla, váš hněv by byl ještě působivější. Můžete to zkusit třeba příště."
Vzteky jsem zatajila dech a ustoupila jsem od něj. Uličnicky se zasmál. Arogantní, troufalý podvodník!"

MÉ DOJMY:

Tuto knihu jsem měla na seznamu knih k přečtení asi půl roku, tedy od doby, kdy jsem naposledy navštívila knihkupectví a odnesla si odtud letáček s nabídkou nových knih.
Stránka s touto knihou mě obzvláště zaujala hlavně proto, že v anotaci stálo: "Pro milovnice románů Jane Austen."
No a to jsem přeci já a jen já! Věděla jsem, že si knihu musím přečíst, jedno kdy, ale musím. Tu stránku jsem si dokonce z letáčku vystřihla a nalepila na nástěnku, abych na knihu náhodou nezapomněla.
Avšak, jak plynul semestr, bylo stále co dělat a já neměla ani pomyšlení na to, knihu si nějak aktivně obstarat.
Ale protože má vše svůj čas, tak jsem se k ní nakonec dostala jak jinak, než banální náhodou.
Šla jsem půjčit knihu pro mamču do knihovny, a jak tak koukám po pultíku novinek, co nevidím, smálo se tam na mne Panství Edenbrooke.
Co vám budu povídat - začala jsem tam poskakovat, jako koza, tleskat rukama a smát se - chudák paní knihovnice patrně už chtěla volat Chocholouška :-D.
Ale potom jsem se uklidnila, knihu si normálně vypůjčila a nemohla se dočkat, až dojedeme na dovolenou a já se do ní pořádně začtu.
První tři kapitoly pro mě byly utrpením, ne, že by byly špatné - právě naopak, do knihy jsem se zamilovala po pěti stránkách a bolelo mne u srdce, když jsem ji musela odložit, tu abychom jeli na vodu, tu, že jsme šli na prohlídku zámku....
Až konečně jsem měla příležitost a den volno, paráda, sedla jsem si do altánku a pustila se do čtení.
Příběh mne do sebe vtahoval téměř magickou silou a já se chvíli smála, chvíli byla v očekávání, co přinese další stránka, ale ani chvíli jsem se nenudila.
Nakonec jsem jej měla přečtený prakticky za pár hodin a musím říct, že to byly jedny z nejlépe strávených chvil s knihou.
Rozhodně ji doporučuji všem, kdo si ještě chtějí zachovat v sobě kousek té letní pohody, jsou beznadějní romantici (jako já), nebo jenom touží po knize, která pohladí po duši.
Určitě se k ní jednou vrátím a ostarám si ji buď ve fyzické, nebo elektronické podobě.

O AUTORCE:

Julianne Donaldsonová vyrůstala jako druhá ze čtyř dcer v rodině amerického stíhacího pilota. Vystudovala literaturu a vdala se, ale své skutečné povolání našla, až když začala psát své vlastní příběhy. Její prvotina Panství Edenbrooke čtenářky doslova okouzlila a její nakladatelství kvůli ní dokonce založilo nový žánr, "pravou romanci". Julianne žije v Utahu s manželem a pěti dětmi.

"Umění mlčet"

1. září 2017 v 17:48 | L. |  Téma týdne
První, co mě napadlo bylo - jo, proto vznikly "blbé kecy".

Abych vám to vysvětlila, já mám období, kdy prostě sedím, mlčím a spokojeně poslouchám, co se děje kolem mě.
Toto období většinou trvá pár dnů až týdnů.
Ale aby byly misky vah vyrovnané, tak po tomto "období mlčení" logicky následuje období blbých keců.
Tedy období, kdy mám potřebu mluvit, s každým, o všem a jakýmkoli způsobem.

Třeba dnes, jeli jsme k dědečkovi, dlouho jsem ho neviděla, skoro půl roku, no a protože se za tu dobu, co jsme se neviděli, stalo opravdu mnoho (zkouškové, tábor, brigáda atd.), strašně jsem se těšila, až mu všechno povykládám...

Ale co čert nechtěl, děda měl povídavou a já se ke slovu vlastně nedostala, na školu se mě ani nezeptal,
to,že jsem byla tři týdny na táboře ho také nijak nezajímalo... a já mu přitom tolik toužila všechno říct....
A tak jsem se uchýlila k trošinku dětinské věci, a sice, že jsem mu občas skočila do řeči a snažila se na sebe upoutat pozornost.... samozřejmě mě to po dvou neúspěšných pokusech přestalo bavit, navíc mi to přišlo trapné, tak jsem raději seděla a mlčela....

A proto tady teď smolím tento článek, já vždycky byla více mlčenlivá, než povídavá, ale když chci někomu něco říct, tak se to pak ve mě mele, a já bych si tak povídala.... ale není s kým....

Tak si tu alespoň vyleju srdce vám....

Také mě napadá ještě jedna možnost, jak si odinterpretovat tento námět pro "Téma týdne", a sice, že umění mlčet úzce souvisí se zachováním tajemství.... a to, že jsem většinou taková mlčící-pozorující ze mě samozřejmě dělá ideální osobu, které se lidé chodí už od dob základky svěřovat.

A musím se pyšně přiznat, i když jsem se někdy tím, co všechno mi lidé nakecali, dostávala do dost komplikovaných životních situací (kamarádka miluje kluka, co ho miluje i druhá kamarádka, která s ním už i tajně chodí, apod.), tak jsem nikdy tajemství nevyzradila.

Ale to už asi sklouzávám někam, kam nechci, proto se pro dnešek s vámi rozloučím.

Mějte se fajn a snad někdy zase čau :-)
Vaše Lenka


II.

20. srpna 2017 v 12:47 | Lenka |  Blbé kecy
Tak se nám srpen konečně pomalu chýlí ke konci a já se rozhodla, že v rámci rubriky "Blbé kecy" sepíšu článek o tom, jaké vlastně byly mé první prázdniny na vysoké škole.

Ale to se musím vrátit o pár měsíců zpět, konkrétně k 15.5.2017, kdy mi začalo to pravé zkouškové....

Když jsem nastupovala na vysokou, vlastně jsem si, jako všichni :-D, naprosto nedokázala představit, jak ten rok proběhne, co to je zkouškové, vůbec nic.... první zkouškové bylo dost brutál, bulela jsem, nadávala si do lajdáků a kde čeho a skutečně pro mě trvalo 3 měsíce!!! (od prosince do února)... pak nastal letní semestr, fakt záhul, ale myslím, že právě zkouškové v letním už jsem zvládla víc v klidu, nakonec jsem měla po měsíci hotovo a v půlce června jsem si začala užívat volno.... a proč o letním zkouškovém píši jako o "pravém", přestože pro mě bylo víc klidné, než to zimní? No, protože jsem konečně už věděla, co to je zkouškové a byla jsem na něj více psychicky i fyzicky (zásoby tuku z čokolád se přece také počítají ;-) ) připravená....

Takže jsem ho přežila a nastaly pro mě 4 měsíce prázdnin.....

Samozřejmě, že jsem si naplánovala, jak stihnu dočíst všechny knihy, protřídím si skříň s oblečením, oběhám všechny doktory a hlavně si maximálně užiju tři týdny na táboře.... nakonec vše dopadlo tak, že jsem se vrátila do práce, která mě moc nenaplňuje (ale prachy jsou třeba), tábor jsem si skutečně parádně užila a na čtení a protřídění oblečení stále nezbyl čas :-D.

Tak doufám, že ten necelý měsíc, co mě dělí od návratu do mé milované školy uteče rychle, ale ne tak rychle, abych nic zase nestihla :-D

Jak jste na tom s prázdninami vy? Jste jako já tak trochu blázni, a vlastně o prázdninách trpíte, nebo si naopak užíváte dny volna? :-)

Budu ráda za každý komentář, snad se vám nová rubrika líbí :-)

"Nezměněná"

14. srpna 2017 v 21:01 | Léňa |  Básně
Zasněný výraz ve tváři,
v mysli vzpomínka příjemná,
její oči jenom září,
sympatie byla vzájemná.

Kéž by se dokázala okovů zbavit,
užít si i něco víc,
překonat strach trochu víc se bavit,
z fyzična opět nebylo nic.

Možná se jen bála bolesti,
která by po podvolení se nastala,
po noci plné neřestí,
by ji časem minulost sžírala.

Kam dál